Studentům GJŠ se podařilo nejen navázat na úspěchy z minulých let, ale postoupili ještě o krůček dále a jedou na evropské semifinále robotů First Lego League! Průběh soutěže přinášíme v reportáži Radky Pallové:

Psalo se datum osmého listopadu a naše hrdinná výprava složená z devíti členů různého pohlaví, věku a nálady postávala na nástupišti přerovského nádraží. Počasí bylo zcela zřejmě proti nám a tak nás oblažovalo vytrvalým deštíkem, který měl zřejmě za účel zlomit naše odhodlání. Veškeré naše naděje ukrývala nenápadná hnědá krabice, ve které byla schovaná naše tajná zbraň pro nadcházející turnaj – nezasvěcení by možná v předmětu viděli jakousi změť kostek jisté dánské stavebnice, kabelů a dalších věcí záhadného původu či účelu. My jsme ovšem věděli lépe.

Naše cesta z Přerova vedla na Univerzitu Palackého v Olomouci, přesněji řečeno její přírodovědeckou fakultu. Okamžitě si nás tam převzal náš nový doprovod – slečna Lucie – a zatímco jsme si ohromeně prohlíželi útroby futuristické budovy, byli jsme nasměrování do auly, kde měl turnaj započít. Usadili jsme se v hledišti a tiše si prohlíželi osobnosti, které nás vítali na osmém ročníku soutěže FIRST LEGO League. Konkurence byla těžká – dvanáct týmů se mělo poprat o tři místa, která slibovala postup do semifinále.

Turnaj Ligy české robotiky mohl započít.

Plni sebevědomí jsme vyrazili na první výzvu dnešního dne. Disciplína zvaná Design měla prověřit naše strategie při programování a stavbě robota. Ano, skutečně – krabice skrývala našeho robotického společníka. Před porotce předstoupili mistři konstruktéři, nejstarší členové naší výpravy a představili své dílo, zatímco zbytek výpravy neskrýval svou úctu. I přes pokusy zasvětit nás do mystického umění programování někteří z nás stále v duchu považovali to všechno za jakýsi zvláštní druh černé magie.

Jako druhá přišla skutečná zkouška. Na hracím plánu na našeho robota čekalo velké množství úkolů inspirované letošním tématem – Nature's Fury – a pouze sto padesát sekund, aby se pokusil splnit co nejvíce z nich. Všichni krom konstruktérů byli vyhnáni z prostoru vyhrazenému disciplíně a my jsme se tak mohli jen pokoušet zahlédnout přes ramena rozhodčích počínání robota. Z prvního kola jsme vyšli s pozicí na třetím místě a něčím přes dvě stě bodů. Nic špatného, ale na první místo jsme stále ztráceli devadesát bodů. Nevadí! Měli jsme ještě dva pokusy, během kterých jsme se museli udržet v prvních osmi.

Nadcházela obávaná část soutěže, během které se měla prověřit kvalita spolupráce našeho týmu. Demokracie, která během přípravy panovala, nakrátko padla a vůdcovství opanovali dva nejmluvnější jedinci. Vybaveni pouze prvním přikázáním - „Za žádnou cenu se nesmíte začít hádat!" – jsme vstoupili do místnosti. Po úvodním rozhovoru, ve kterém jsme hrdě oznámili, že jsme tým nejlepší, nás rozhodčí uvedli do naší současné situace – stali se z nás trosečníci, kteří se museli rozhodnout pro nejvhodnější předměty pro přežití. Tým byl rozdělen na dvě poloviny, z nichž si každá zvolila svých sedm nejlepších předmětů. Naše družina zafungovala perfektně. Až na jeden předmět se obě skupiny ve výběru shodli a i ten poslední jsme dohodou vybrali. Z místnosti vyšli spokojeni sami se sebou.

V druhém kole náš robot nabral zase o něco bodů více a naše nálada se prudce zvedala. Ačkoliv jsme stále nevedli tabulku, pevně jsme věřili, že se toto se nám při dalším kole podaří zvrátit. Dokonce si nás zastavila i dáma od novin, která našeho konstruktéra důsledně vyzpovídala.

Předposlední výzvou byla prezentace, ve které jsme měli představit libovolnou přírodní katastrofu a sami navrhnout její řešení. Komise v čele s proděkanem přírodovědné fakulty si vyslechla nás projekt, zaměřený na největší evropskou sopku Etnu a ačkoliv se nás chvíli pokoušela znejistit, nás dvouměsíční průzkum se nám vyplatil. Suverénně jsme odpověděli na všechny otázky a výstup zakončili simulovaným výbuchem sopky.

Poslední kolo hry jsme sice spadli o pár míst dolů, ale postup do osmifinále nás neminul. Po výborném obědě jsme se proto opět přesunuli k hracímu plánu, připraveni fandit našemu robotickému kamarádovi. I přes disfunkci stroje, který se odmítal přizpůsobit světelným podmínkám, jsme si vybojovali místo v první čtveřici. Nečekaný úspěch nás povzbudil, nikdo z nás ovšem nečekal, že dalšího soupeře porazíme.

To jsme ovšem nepočítali s uměním našich programátorů. Hodiny dřiny ve sklepeních pod ředitelnou se vyplatily, a ačkoliv stroj stále chvílemi odmítal spolupracovat, povedlo se mu získat takový bodový zisk, že jsme postoupili do finále.

A to bylo opravdu dramatické. Za hlasitého skandování jsme přihlíželi vyrovnanému souboji našeho robota s jesenickým, který měl za sebou loňský postup do evropského finále. Ani po dvou jízdách si ovšem žádný z týmů nemohl být jistý výsledkem. Plní napětí jsme se proto odebrali na vyhlášení.

Po hodinách dřiny jsme se konečně dočkali odměny. Na stupních vítězů jsme stanuli celkem čtyřikrát – prvním místem jsme byli oceněni v kategorii Designu a dvě druhá jsme získali za Týmovou spolupráci a Robot Game. Jako celkově třetí tým jsme si takto vybojovali nejen postup do semifinále Visegrádské čtyřky a Bulharska v Jeseníku, ale také poukaz pro naši školy v hodnotě tří tisíc a sadu součástek pro našeho robota.

Liga pro nás letos rozhodně nekončí. Za měsíc se utkáme o postup do Evropského finále. Držte nám palce.