Intel ISEF je největší vědeckou soutěží pro středoškolské vědecké projekty na světě. Každoročně se této události zúčastní asi 1500 mladých lidí z celého světa; letos byla účast studentů rekordní – své projekty obhajovalo více než 1680 studentů. I já měl to štěstí stát se jedním ze šesti vybraných členů české delegace, kteří své práce prezentovali v americkém Phoenixu v různých vědeckých oborech, konkrétně v kategoriích Animal Science, Biochemistry, Chemistry, Engineering: Electrical and Mechanical a Plant Science.

Na Intel ISEF se z České republiky dá dostat ze dvou vědeckých soutěží pro středoškoláky, jedná se o Středoškolskou odbornou činnost a Asociaci pro mládež, vědu a techniku AMAVET, které nominují několik finalistů z vítězů celostátního kola nezávisle na sobě.

SOČ kromě mě nominovala Marka Nováka z Gymnázia Jírovcova v Českých Budějovicích, který soutěžil v kategorii Engineering: Electrical and Mechanical a získal druhou hlavní cenu ve své kategorii. Druhou finalistkou byla Michaela Krákorová z Gymnázia Brno-Řečkovice, která soutěžila v oboru Chemistry a získala třetí hlavní cenu v kategorii Chemistry.

Za soutěž AMAVET Českou republiku reprezentoval v kategorii Chemistry Jan Hrabovský z Gymnázia Josefa Ressela. Dále byly nominovány ještě dvě dívky – Marie Švarcová ze Střední odborné školy veterinární v Hradci Králové soutěžící v kategorii Animal Science a Do Hoang Diep z Gymnázia pod Svatou Horou v Příbrami soutěžící v kategorii Plant Science. Bohužel ani jedna z jejich prací ocenění nevybojovala.

Sraz na Letišti Václava Havla jsme měli brzo ráno v 6:30, proto jsem se do Prahy dostavil už den předtím a přespal v hotelu, který už byl pro nás připravený a zaplacený. Nejdříve jsme letěli na Heathrow, kde jsme přesedli na letadlo do Dallasu a dále do Phoenixu, kam jsme přiletěli okolo deváté tamějšího času. Cestou jsme potkali i zástupce jiných zemí, například Libanonu, Brazílie a Německa.

K hotelu jsme jeli nadzemkou, komplikované bylo už jen najít její stanici, nemluvě o tom zjistit, kam máme vlastně jet a kde vysednout. Nakonec jsme to ale nějak zvládli.

Bydleli jsme v hotelu San Carlos, jedné z nejstarších budov ve Phoenixu. Venku byla již tma, proto jsme si vybalili a šli spát.

Hned ráno jsme se sešli v lobby a vydali se do konvenčního centra, kde probíhala prezentace. Chodili jsme pořád pěšky, takže doprava nebyla problém.

V první velké hale po vstupu se nacházely registrační stánky, kde jsme si vyzvedli visačky, odznáčky a další papíry s programem a rovněž účastnický list. Všechny zaujala stěna, která obsahovala jména všech účastníků, a všichni se u ní nadšeně fotili

Po registraci jsme se přesunuli do další části haly, kde byly připravené stolky, barevné fixy a velký panel s názvem naší země, na který jsme měli něco namalovat. Nikdo z nás malovat neuměl, takže výsledný dojem nebyl zrovna dvakrát valný.

Rychle jsme ještě skočili do výstavní haly zkontrolovat naše stánky, ta zatím byla relativně prázdná. Stánky byly uspořádány podle kategorií. U každého stánku už čekaly listiny s instrukcemi a dvě kopie abstraktu, který jsme před několika měsíci odesílali elektronicky.

Vrátili jsme se na pokoj, posbírali vše potřebné pro přípravu našich stánků a odebrali se zpět do konvenčního centra. Dali nám rozkládací kartony, na které jsme pak vylepili své plakáty, postupně se tak prázdné stolky začaly plnit jednotlivými prezentacemi. Každý dostal asi dvacet kopií abstraktu na rozdávání během veřejného dne, porotci dostali svou vlastní kopii předem.

Když bylo vše hotov, mohli jsme zajít pro kontrolora, který ověřil, jestli stánek vyhovuje předpisům. Ten pak vyplnil patřičný dokument, který jsem podepsal a stvrdil tak, že jej už nebudu nijak měnit. Tím byla příprava na prezentaci prakticky hotová.

Na večerní hodiny byl pro finalisty nachystán program, takzvaný „Pin Exchange“, kdy si účastnici vyměňují odznáčky a navazují tak kontakt. Konala se v hotelu Sheraton, sešli se tam téměř všichni soutěžící a vyměňovali si odznáčky. Událost se mi moc líbila, protože jsme se skamarádili se spoustou lidí z celého světa a hrála tam moderní hudba. Po návratu na hotel jsme zjistili, že bydlíme na stejném patře jako reprezentace AMAVETu, se kterými jsme se rychle skamarádili.

Pondělí bylo poměrně volné, ráno jsme pomohli soutěžícím AMAVETu nachystat projekty, pak jsme šli na oběd a porozhlédnout se po městě. Večer jsme se pak vydali na zahajovací ceremoniál, který se konal v druhé z velkých hal v konvenčním centru. Ještě před samotnou akcí však pro nás byla připravena večeře. Po začátku ceremonie zval moderátor na pódium jednotlivé hosty, zejména Briana Davida Johnsona, futuristu z Intelu, Elizabeth Marincollaovou, zástupkyni Society for Science and the Public a další. Vystoupil tam i Jack Andraka, loňský vítěz Intel ISEF.

V úterý jsme si zaplatili výlet do Grand Canyonu, sice jsme jeli čtyři hodiny autobusem tam a skoro pět zase zpět, ale rozhodně to stálo za to. Cestou jsme nakoupili spoustu suvenýrů. Na večer jsme se šli podívat na baseball, kde jsme dostali i tričko.

Ve středu probíhala obhajoba projektů před porotci. Začínali jsme brzy ráno, oblékli si oblek a vydali se do konvenčního centra, kde se už se v hale slézali finalisté i porotci.

U stánku už byl časový rozpis porotců hlavních cen pro stánek, takže jsme přesně věděli, kdy kdo přijde. Porotci chodili v patnáctiminutových intervalech. Čtyři porotci ke mně měli přijít dopoledne, čtyři pak odpoledne po pauze na oběd a nakonec byl vyhrazen čas pro porotce speciálních cen. Hned vedle mě byly dvě dívky z USA a skupina dvou Němců, se kterými jsme se spřátelili.

Obhajoba byla velice příjemná, protože porotci byli odborníci a šlo vidět, že projektům rozumí. Výjimkou byl jeden porotce, který se pořád ptal na jednu věc a nějak se neměl k pochopení, k čemu vlastně má práce je.

Na čtvrteční ráno pro nás byl nachystán brunch v hotelu Rennaisance hned vedle konvenčního centra, ráno totiž přijela novinářka magazínu Ekonom Eva Hníková z České republiky.

Rychle jsme se přesunuli na samotné výstaviště, které už se hemžilo lidmi. Čtvrtek byl totiž dnem, kdy bylo výstaviště otevřeno veřejnosti, přijít se tak mohl podívat kdokoliv. Atmosféra byla mnohem uvolněnější a hala byla o poznání plnější, než když se v ní pohybovali jen porotci. U stánků však přibyly řetězy, aby se zvědavci nenacpali až k nám.

Navštívilo mě jen pár lidí z České republiky, kteří zde byli jako pozorovatelé. Moc jsem o diváky nestál, protože to byli povětšinou malé děti s rodiči, kteří zrovna nevypadali jako nadšenci do biochemie.  Zbytek dne jsme se procházeli po městě a pak jsme se šli převléci a na diskotéku, která trvala do noci.

Slavnostní vyhlášení vítězů hlavních cen a ukončení celého Intel ISEFu bylo naplánováno na dopoledne, takže jsme se už ráno – slavnostně oděni – vydali do konvenčního centra, kde jsme se usadili společně na jednom místě i s delegací AMAVETu.

Úvodní proslov byl obzvlášť dlouhý, ale pěkně vystihl celý týden a podtrhl velkolepost celé akce. Následovalo samotné vyhlašování jmen vítězů hlavních cen, ti se pak dostavili na pódium. Nejprve se vyhlašovaly čtvrté ceny všech oborů, pak třetí, druhé a první. U samotného pódia pak stála kupa novinářů, kteří fotili a natáčeli oceněné finalisty.

Z naší republiky byl oceněn pouze Marek Novák a Michaela Krákorová.

Hala se po ukončení závěrečné ceremonie vyprázdnila a lidé se rozešli na hotely, kde se balili a vydali se na cestu na letiště. My jsme do Londýna naštěstí letěli přímým letem, ne jako cestou do Phoenixu. Z Heathrow jsme pak letěli do Prahy, rozloučili se a vydali se každý svou cestou domů.

Martin Palkovský